Znovu a znovu

12. června 2011 v 23:17 | Strixy |  Tvořeno pod nátlakem múzy
Po XY měsících mě přepadla má múza a donutila mě něco napsat. Konkrétně povídku k tématu týdne Stroj času. Tož nebudu se tu dlouhodlouze rozepisovat a nechám jen na vás, jak můj výtvor zhodnotíte.


Sevřela jsem v ruce přístroj, z kterého na všechny strany trčely dráty a hadičky, jednu z nich si připnula na levý spánek a pomyslela na dobu před třemi dny, šesti hodinami a dvaceti minutami. Urputně myslela na hádku s Filipem a doufala, že to vyjde.

"Myslíš, že se budu stále jen tvůj obětavý kamarád, co přiběhne, pokaždé, kdy si řekneš? Že tě odvezu od tvého přítele, když se pohádáte, že ti budu oddaně držet vlasy, při zvracení? Že se budu jen dívat, na to, jak se ničíš?!"

"Ono to funguje," vydechnu překvapeně, a můj kamarád na mě jen hledí. "Cože?"

"Nic, nic, samozřejmě máš absolutní pravdu, jsem kráva, že jsem sem na tebe začala řvát, promiň," promluvím kajícným hlasem a dám mu pusu na tvář.

"No…," je trochu vyvedený z míry, "dobře teda, jak myslíš. Obvykle se tak rychle nevzdáváš."

"Já vím, ale nechci tě ztratit, jsi můj nejlepší přítel."

Trochu zmateně kouká kolem sebe a už ani neví jak naše hádka začala. Z takové přemíry citů, jaké obvykle nedávám najevo, je zjevně zmaten. "Já bych tě přece neopustil."

"Já vím, ale…" kousnu se do jazyku. Co mu mám říct? Že, když se tato situace odehrávala minule, tak jsem byla stejně neústupná jako on, vynadala mu, že se o mě nemá co starat a že není opravdový přítel. A že on vztekle prásknul dveřmi, vyšel na ulici a tam ho srazilo auto?

Vím, jak se na mé technicko-magické pokusy, které jsou mým koníčkem, dívá, a kdybych mu řekla, že umřel a já jeho smrt nemohla snést, tak jsem se rozhodla zvrátit osud, asi by mě už opravdu považoval za šílence.

"Ale, když já se nechci hádat," zalžu, ačkoliv to tak trochu pravda je.

"Dobrá, takže se uvidíme zítra?" zeptá se, a když přikývnu, trochu nemotorně mě obejme a odchází.
Vyhlížím z okna, jak se na chodníku ještě otáčí a naposledy se usměje, poté se rozhlédne na přechodu a pomalu přechází ke svému autu. V tom se ozve skřípění brzd a objeví se přední světla kamionu, který se řítí přímo na Filipa.

"Né!" vykřiknu, ale už je pozdě, otočím se zády k oknu, abych neviděla zbytek, a po tvářích mi začnou téct slané potůčky. Rychle si je hřbetem ruky otřu. Ne, Filip nemůže zemřít, nesmí mě tady nechat samotnou! Slzy už vyschly a já vím co dělat. Zamířím do své místnosti a začnu pracovat na dalším přístroji, který vše tohle zvrátí. Musím sice začít zase od nuly, ale to nevadí, pro svého přítele jsem ochotna udělat cokoliv.

***

"Myslíš, že se budu stále jen tvůj obětavý kamarád, co přiběhne, pokaždé, kdy si řekneš? Že tě odvezu od tvého přítele, když se pohádáte, že ti budu oddaně držet vlasy, při zvracení? Že se budu jen dívat, na to, jak se ničíš?!"

"Promiň," řeknu hned na úvod, jakmile předním uvidím svou tvář a tentokrát vím, že ho nesmím pustit dnes večer ze svého bytu.
Když na mě nevěřícně kouká, pokračuji: "Fakt je mi to líto, měl jsi pravdu. Fakt!" dodám, když na mě stále tak podezřívavě kouká.

"Co kdybychom si udělali filmovou noc? Jen ty, já, mísa popcornu a úžasná díla Tima Burtona, co ty na to?" usměji se svým nejpřesvědčivějším úsměvem, kterému nelze odolat. Kývne a také se usměje, a já vím, že mám vyhráno. Kdybych tak tenkrát věděla, jak moc jsem se mýlila...

***

"Dobrý den, tady policie, prosím otevřete," ozve se za vchodovými dveřmi, ke kterým jsem se ospale přišourala. Jsou čtyři hodiny ráno, co tu sakra dělá policii? Prolétne mi hlavou, ale utáhnu si župan a otevřu jim.

"Dobrý den," pronese postarší strážník, "jste slečna Samantha Melová?" Přikývnu.

" A jmenuje se váš přítel Filip Lestrand?" Znovu přikývnu: "Ano, je to můj kamarád, co se stalo?" zeptám se s neblahým tušením.

"Bohužel, vzhledem k tomu, že nemá žádné příbuzné a vy jste nejspíše jeho nejbližší přítelkyně, vám musíme politováním oznámit, že včera odpoledne, se jeho auto dostalo do střetu s opilým řidičem v terénním vozu a on byl na místě mrtev," odříkává úředním tónem.

Mele ještě něco dalšího, ale mě v hlavě utkvěla pouze slova mrtvý a Filip a můj mozek už šrotuje zase nad tím, jak se z tohohle zamotaného kruhu dostat tak, aby Filip vyvázl živý.


Sedím u svého pracovního stolu, na očích ochranné brýle, v jedné ruce pájku, v druhé rozpracovaný nový stroj času, když tu se celou místností rozlije bílé světlo, a když se rozplyne, stojí vedle mě malá, ani ne třináctiletá dívenka v bílých jednoduchých šatech stejně bělostnou pokožkou a záplavou černých vlasů.

Každý jiný racionálně myslící člověk, by asi nad touto nadpozemskou bytostí začal utíkat, či by minimálně zmatkoval. Já ale nejsem ani každý jiný člověk, ani neuvažuji přespříliš racionálně uvažující osoba a tak si jen v klidu odložím pájku i brýle a zeptám se: "Kdo jsi?"

"Osud," řekne a pokračuje, "a ty, jakkoliv jsi inteligentní mě přelstít nemůžeš. Smiř se s tím. Osud je osud," pronese tónem, který nedává prostor námitkám.

"To se ještě uvidí," ušklíbnu se, znovu si nasadím brýle a vrátím se zpět ke své práci.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Solomon Rispolo Solomon Rispolo | Web | 12. června 2011 v 23:37 | Reagovat

Mám rád otevřené konce, dává to prostor k mnoha myšlenkám. A ani námět není špatný, byť mě při čtení právě zarazilo, jestli není jedno jestli vyběhne nebo v klidu odejde, když tam to auto stejně pojede.
Nicméně celkově to hodnotím kladně a asi - až bude více času - se budu stavovat častěji.

S. R.

P. S. Ještě si to po sobě přečti, je tam pár překlepů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Účastním se:







button